Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ (prosinec 1970)
PeopleAlexander Dubček, Antonín Novotný, Gustáv Husák, Vasil Biľak, Ludvík Svoboda, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegel, Ota Šik, Zdeněk Mlynář, Alois Indra, Lubomír Štrougal, Josef Pavel, Jiří Hájek, Klement Gottwald, Leonid Brezhnev, János Kádár, Milan Kundera, Karel Kosík, Ludvík Vaculík, Václav Havel, Jan Palach TermsCommunist Party of Czechoslovakia, Husák Normalization, Action Programme (1968), Vysočany Party Congress, Moscow Protocol, Warsaw Pact EventsThe Prague Spring
Od dubna 1969 vynaložil ústřední výbor, jeho předsednictvo spolu s aktivem strany velké úsilí, aby objasnily straně, dělnické třídě a všem občanům příčiny krize naší společnosti, která vyvrcholila v roce 1968 v kontrarevoluci.
V návaznosti na hodnocení a závěry, které přijal ÚV KSČ zejména po svém zasedání v září 1969 a v lednu 1970, byly ve stranických orgánech a organizacích vypracovány vlastní rozbory, které spolu s pohovory s jedním a půl miliónem členů strany při výměně legitimací pomohly dále odhalit působení pravicových a antisocialistických sil ve straně a ve společnosti.
Nashromážděné zkušenosti a poznatky nám umožňují, abychom přistoupili k zobecnění tohoto kolektivního poznání strany. Ústřední výbor KSČ je přesvědčen, ze se tento dokument stane poučením pro stranu a přispěje k jejímu dalšímu politickoideovému i organizačnímu sjednocování, k upevnění jejího marxisticko-leninského charakteru, k posílení její vedoucí úlohy a k úspěšnému socialistickému rozvoji celé naší společnosti.
I
Novodobé dějiny českého a slovenského národa byly charakterizovány dvěma základními proudy: bojem za sociální osvobození pracujících a zápasem za existenci našich národů a jejich svobodu. Jejich třídní a národní, vnitřní a mezinárodní aspekty se navzájem prolínaly a ovlivňovaly.
Mnichov a rozbiti ČSR prokázaly, ze vládnoucí česká a s ní spjatá slovenská buržoazie zaprodala pro své třídní vykořisťovatelské zájmy i samu existenci československého samostatného státu.
Tato tragická zkušenost širokých lidových mas vedla k hluboké změně v jejich vědomí a politických postojích. Výsledkem toho byl růst autority KSČ, která se v zápase proti fašismu a na obranu republiky osvědčila jako jediný důsledný bojovník za třídní, sociální a národní zájmy pracujících. Svou principiální politikou, heroismem a obětavostí komunistů v domácím i zahraničním národně osvobozeneckém zápase, na němž se významně podílel náš armádní sbor v SSSR a který vyvrcholil Slovenským národním povstáním a povstáním českého lidu, si KSČ vydobyla všeobecně uznávané postavení vedoucí politické síly. Současně nebývale rostla autorita SSSR a znásobil se tradiční vřelý vztah našich národů k sovětskému lidu, který se osvědčil v kritické době Mnichova jako jediný věrný spojenec Československa, nesl hlavní tíhu druhé světové války a měl rozhodující podíl na porážce nacistického Německa.
Tento vývoj v Československu spolu s posunem mezinárodních třídních sil vlivem sovětských vítězství vytvořil u nás podmínky pro národně demokratickou revoluci. Po osvobození naší vlasti Sovětskou armádou se otevřela možnost, aby dělnická třída ve svazku s ostatními pracujícími dobojovala zápas za sociální a národní osvobození československého lidu.
Důsledné uskutečňování cílů národně demokratické revoluce a její postupné přerůstání v revoluci socialistickou vyvolávaly stále vetší odpor buržoazie. Rozhodnutí otázky moci, otázky „kdo s koho“ mezi buržoazní a dělnickou třídou, se stalo základní otázkou dalšího vývoje: bud jít k socialismu, nebo zpět k panství buržoazie. Pokus buržoazie uskutečnit otevřený kontrarevoluční puč v únoru 1948 byl součástí široce založeného plánu mezinárodního imperialismu revidovat výsledky druhé světové války a zformulovat protikomunistickou a protisovětskou frontu. KSČ však rychle a účinně zorganizovala pod svým vedením síly dělnické třídy, rolnictva i ostatních vrstev pracujících do protiútoku. Výsledkem jejího postupu, v němž měly významnou úlohu i Lidové milice, bylo rozdrcení kontrarevolučních sil buržoazie.
Únorové vítězství bylo vyvrcholením národní a demokratické revoluce, dovršením revolučního zápasu dělnické třídy o definitivní prosazení socialistické cesty. Vnitřním předpokladem byla silná, v bojích zocelená, ideově a organizačně sjednocená komunistická strana, v jejímž čele stál Klement Gottwald. Strana dokázala principiálně a tvořivě uplatňovat leninskou strategii a taktiku boje o moc v konkrétních historických podmínkách naší země. Vnější předpoklad úspěchu spočíval v tom, ze spojenecký svazek se Sovětským svazem znemožnil imperialistickou intervenci.
V únoru 1948 se plně uvolnila cesta pro budování socialismu v naší zemi. Základním předpokladem socialistické výstavby bylo upevnit moc pracujícího lidu v čele s dělnickou třídou a komunistickou stranou tak, aby nová moc plnila všechny funkce diktatury proletariátu. To vyžadovalo likvidovat zbytky mocenských pozic buržoazie a vytvářet nový typ socialistického státu a nový typ socialistické demokracie. Rozhodujícím úkolem strany v etapě diktatury proletariátu bylo zabezpečit budování materiálně technické základny socialismu a soustavné zvyšováni kulturní a životní úrovně lidu; střežit jednotu strany a čistotu jejího marxisticko-leninského učení; vést nepřetržitý politický a ideový zápas proti vlivu poražené buržoazie, proti kolísavosti maloburžoazních vrstev a tlaku imperialistického světa; neustále prohlubovat spojenectví se Sovětským svazem a ostatními lidově demokratickými zeměmi. To byl odkaz únorového vítězství, který našel své vyjádření v generální linii socialistické výstavby v Československu, schválené IX. sjezdem KSČ v roce 1949.
Generální linie vycházela z obecných zákonitostí výstavby socialismu, z leninských idejí a zobecněných zkušeností KSSS a tvůrčím způsobem je uplatňovala v konkrétních podmínkách naší země. Odpovídala dosaženému stupni rozvoje, podmínkám a potřebám naší společnosti, cílům revolučního boje dělnické třídy i zájmům širokých vrstev pracujících. Vyvolala velké revoluční nadšení, politickou a pracovní iniciativu širokých mas.
Výstavba socialismu v Československu přispěla k historickým přeměnám sociální a ekonomické struktury naší společnosti a přinesla vynikající úspěchy v politickém, hospodářském a kulturním životě našeho lidu.
Utiskovaná a vykořisťovaná dělnická třída se stala třídou vládnoucí. I v Československu se naplnil odvěký sen pracujících — bylo odstraněno vykořisťování člověka člověkem. Náš lid pod vedením KSČ se stal uvědomělým tvůrcem svého vlastního osudu.
V hospodářské oblasti plně zvítězily socialistické výrobní vztahy. Pro jejich upevňování a další rozvoj byla vybudována mohutná materiálně technická základna socialismu. Národní důchod v roce 1969 se proti předválečné úrovni zvýšil o 350 %.
Výrazem revolučních přeměn byl zejména prudký růst průmyslové výroby, který dosáhl více než šestinásobku předválečné úrovně. Industrializace Slovenska přinesla základní změnu v jeho přeměně z agrární země na zemi průmyslově vyspělou. Odstranila se zaostalost, bída i vystěhovalectví. Samotné Slovensko dnes vyrábí více než celá předmnichovská republika.
Od základu se změnil obraz a život naší vesnice. I v zemědělství zvítězily socialistické výrobní vztahy. Zrodila se nová třída — třída družstevního rolnictva, jejíž materiální postavení, kulturní úroveň i sociální jistota jsou nesrovnatelné s neuspokojivým postavením soukromě hospodařícího rolníka. Tím byl splněn jeden z nejtěžších úkolu socialistické revoluce.
Na základě těchto skutečností se zcela změnily životní podmínky našeho pracujícího lidu i jeho perspektivy. Byla odstraněna nezaměstnanost. Každému občanu země je zajištěno právo na práci, všestranná zdravotní péče a důchody ve stáří. V naší socialistické vlasti byla vytvořena sociální jistota pro pracující lid, která je jedním z hlavních předpokladů spokojeného lidského života.
Za dobu socialistického zřízení v naší zemi velmi výrazně vzrostla životní úroveň všech tříd a vrstev společnosti. Byla zkrácena pracovní doba na pět dnů v týdnu.
Vzrostla vzdělanost lidu a vůbec kulturní úroveň našich národů a národností, neboť i u nás se začala naplňovat dávná tužba dělnictva a pracujících — zajistit všem právo na vzdělání. Soustavná a velkorysá péče socialistického státu o vědu umožnila rozvinout badatelský a aplikovaný výzkum v mnoha oborech na vynikající, často i světové úrovni. Širokým vrstvám pracujících byly zpřístupněny nejlepší a nejpokrokovější kulturní hodnoty.
Naše republika svým ekonomickým potenciálem, růstem výroby, životní úrovní, rozvojem kultury, vědy a vzdělanosti, sociálními vymoženostmi pro pracující zaujala přední místo ve světovém žebříčku ekonomicky vyspělých zemí.
Lid se stále aktivněji zúčastňuje správy a řízení socialistického státu. Bylo dosaženo rozhodujících změn a vytvořeny všestranné předpoklady pro marxisticko-leninské řešení národnostní otázky. Češi a Slováci se zformovali ve vyspělé socialistické národy a začlenili se do avantgardy světového pokroku a míru. Marxismus-leninismus jako nejprogresívnější ideologie současného světa se stal určující ideologií ve společnosti.
Výsledky, kterých bylo dosaženo v socialistické výstavbě, jsou důkazem, ze náš pracující lid, vedený Komunistickou stranou Československa, úspěšně zvládl složitý revoluční úkol socialistické výstavby. Obětavou a houževnatou prací dělnické třídy, rolnictva a inteligence, příslušníku starších i nastupujících generací vzniklo dílo, které patří k nejslavnějším činům dějin našich národů. To dává záruku, základnu i východiska dalšího vzestupného rozvoje naší socialistické společnosti.
Spojenectví a spolupráce se socialistickými zeměmi, a především se Sovětským svazem poskytují našemu lidu nejen jistotu před hrozbou agrese a vydírání ze strany imperialismu. Zabezpečují našim národům státní a národní jistotu a svrchovanost a vytvářejí všestranné předpoklady pro jejich politický, hospodářský a kulturní rozvoj. Ochraňují naše národní hospodářství od krizových otřesů kapitalistického trhu. Sovětský svaz zabezpečuje nejen dodávky potřebných surovin a zařízení, ale i trvalý, jistý odbyt našich výrobků, nezištně pomáhá odborníky i zkušenostmi. Bez této spolupráce a pomoci by výstavba socialismu v Československu byla neuskutečnitelná.
Zkušenosti, které náš lid pod vedením KSČ při socialistické výstavbě získal, potvrdily, ze principy socialismu jsou plně platné i pro země, které na socialistickou dráhu vstoupily ve stadiu průmyslově vyspělého hospodářství. I v těchto zemích poskytuje socialismus dělnické třídě a všemu pracujícímu lidu kvalitativně vyšší, jinak nedosažitelné možnosti vzestupu.
Cesta budování socialismu nebyla lehká, byla provázena překážkami a obtížemi. V prudkém a složitém vývoji, kterým naše společnost prošla a v němž si strana a dělnická třída teprve osvojovaly umění řídit a vládnout, došlo k chybám i tragickým omylům. Vedle obtíží pramenících z novosti a složitosti úkolu byla socialistická výstavba provázena i některými subjektivními chybami. Projevovaly se v sebeuspokojení, v nedůsledném uplatňování leninských principu v životě a v práci strany, v nedostatečném zobecňování praxe a nashromážděných zkušeností mas, v zanedbávání třídního přístupu ke společenským problémům, v předbíhání vývoje, v narušování zásad demokratického centralismu a vnitrostranické demokracie. Oslabování politické a ideologické práce způsobilo otupění boje proti buržoazním ideologiím, maloburžoazním tendencím a ideologické diverzi. To mělo zákonitě vliv na oslabování spojení strany s masami pracujících.
Chyby a nedostatky měly u nás o to vážnější důsledky, neboť v sociální struktuře naší společnosti měly velkou váhu početné maloburžoazní vrstvy na vesnici i mezi městským obyvatelstvem. Tyto vrstvy představovaly výrazný politický proud s velkou tradicí, silnou organizovaností, s vyhraněnou maloburžoazní ideologií nacionalismu, masarykismu a sociáldemokratismu, které byly hluboce zakořeněny a pronikaly i do některých částí dělnické třídy. Na Slovensku značnou úlohu hrály náboženské přežitky využívané luďáctvím. Po celá desetiletí se tyto vrstvy politicky a kulturně orientovaly na Západ. To vše u nás vytvářelo živnou půdu k prosakování a uplatňování oportunistických a revizionistických tendencí.
Diskuse před XIII. sjezdem ukázala na mnohé nedostatky i chyby, které bylo třeba řešit, ale vedení strany se nepodařilo důsledně zobecnit zkušenosti strany z předcházejícího vývoje a přijmout takové politické i kádrové závěry, které by umožnily odstranit tyto nedostatky. Přesto usnesení XIII. sjezdu KSČ v roce 1966 orientovalo stranu vcelku správným směrem. Jeho závěry dávaly široké možnosti k důslednému uplatňování vedoucí úlohy strany a leninských metod při řízení strany a společnosti.
Usnesení XIII. sjezdu se však důkladně nerozpracovalo, naopak v mnohých případech se od něho ustoupilo. Tuto skutečnost využily pravicové a revizionistické síly. Zformovaly se v postupně narůstající proud, vytvářející se již dávno před XIII. sjezdem z maloměšťáckých elementu, představitelů poražené buržoazie. Tyto živly pronikly i do strany, zejména na ideologický úsek a do masových sdělovacích prostředků. Připojili se k nim lidé, kteří couvli před obtížemi a ztratili důvěru v revoluční perspektivu, různí „teoretici“, kteří přešli od krajního dogmatismu k revizionismu.
Vnitřní nástup pravicových sil je úzce spojen s ideovými centry antikomunismu ve světě. Jejich dlouhodobé působení i metody ideologické diverze a různých psychologických operací byly cílevědomě zaměřeny na postupnou erozi všech základních hodnot socialismu v ČSSR a na upevnění vlivu revizionismu ve vnitřním organismu strany. Tyto centrály uskutečňovaly proti ČSSR společnou taktiku, využívajíce přitom jejího vnitřního oslabení, k němuž dochází v důsledku narůstání některých krizových jevů uvnitř KSČ.
Snahou těchto antikomunistických kruhů bylo oživovat zbytky buržoazních názorů, vyvolávat iluze o kapitalismu, rozvíjet nacionalismus a antisovětské nálady, zpochybňovat vedoucí úlohu strany i vedoucí postavení dělnické třídy, třídní pojetí revolučního boje a principy socialismu vůbec.
Na tento soustředěný, dobře organizovaný, koordinovaný a řízený útok vnitřních i vnějších revizionistických a pravicově oportunistických sil nebyla strana dostatečně připravena a vyzbrojena. Nebezpečí pronikání pravicového oportunismu a revizionismu bylo podceněno, v ideologické práci se projevovala nepřípustná defenzívnost a shovívavost. Slovy se sice často upozorňovalo na hrozbu ideologické diverze, ale konkrétní kroky nenásledovaly. Oslabila se výchova členů strany i ostatních pracujících v duchu marxismu-leninismu. Strana byla postupně ideologicky odzbrojována. Teoretická práce ve straně byla po léta zanedbávána a trpěla povrchními formalistickými přístupy k ideovému působení na členy strany. Dokonce takové teoretické instituce strany, jako Ústav dějin KSČ, Vysoká stranická škola, Ústav politických věd, už dávno před rokem 1968 byly aktivními nositeli mnohých revizionistických koncepcí. Na tomto stavu mají svůj podíl J. Hendrych a V. Koucký, kteří v uplynulém období za tento úsek stranické práce odpovídali. Nejvíc škod tu způsobil V. Slavík a Č. Císař, kteří pravicovému oportunismu otevřeli dokořán dveře.
Výrazným otevřeným pokusem k nastolení revizionistické protistranické a protisocialistické platformy byla vystoupení zorganizovaná pravicovou skupinou spisovatelů kolem A. J. Liehma, P. Kohouta, M. Kundery, K. Kosíka, L. Vaculíka a J. Procházky na IV. sjezdu spisovatelů s cílem získat pro ni podporu veřejnosti.
Zdravý marxisticko-leninský proud ve straně si uvědomoval vážnost situace. Měl upřímnou snahu o řešení nedostatků, dožadoval se nápravy a byl ochoten vynaložit pro ni všechny síly. Vyjadřoval názory rozhodující většiny strany. Vedení strany však nepochopilo a nepodpořilo upřímnou snahu a do čela tohoto proudu se nepostavilo.
Ačkoli i uvnitř vedení docházelo k diferenciaci v názorech, politický kurs byl určován především stanoviskyA. Novotného, který neměl vůbec smysl pro koncepční práci, paušálně odmítal kritické hlasy a nerozlišoval mezi dobře míněnou kritikou a pravicovými útoky. Často vystupoval ostřeji proti těm silám, které usilovaly o ozdravení situace ve straně, než proti pravicovým živlům. Místo toho, aby se postavil do čela marxisticko-leninského proudu, objektivně brzdil nástup strany za tvůrčí uplatňování závěrů XIII. sjezdu KSČ za ideovou a akční jednotu a upevnění vedoucí úlohy strany. Mnohé závěry ústředního výboru i předsednictva byly oslabovány nedůsledností a jednostranným výkladem A. Novotného, čímž je dával v pochybnost, i když s nimi předtím vyslovoval souhlas. Chyby A. Novotného pramenily z některých jeho osobních vlastností, z jeho porušování kolektivnosti vedení, domýšlivosti, subjektivismu, velikášství a podezírání lidí, a nesporný podíl měl na nich také nekritický přístup některých jeho nejbližších spolupracovníků. Proto se úsilí najít východisko ze situace a aktivizovat stranu koncentrovalo na otázku jeho odchodu z vedoucí stranické funkce. V průběhu únorového, květnového, zářijového a říjnového zasedání ÚV KSČ v roce 1967 se dostaly rozpory, až dosud doutnající pod povrchem, v otevřené podobě na nejvyšší stranické fórum. V těchto rozporech se však již mísila oprávněná kritika stavu a zčásti i jeho příčin s oportunistickými projevy některých členů ÚV proti základním principům strany a socialismu.
Významnou etapou se stalo zasedání pléna ÚV KSČ v říjnu 1967 o postavení a úloze strany. Velkou úlohu v jeho přípravě sehrál široký, reprezentativní průzkum postojů stranické veřejnosti, v němž se k aktuálním otázkám práce strany vyjádřilo na 600 základních organizací strany. Jeho výsledky obsahovaly vážná upozornění na rozpory mezi vyhlášenými cíli a dosaženými výsledky, na projevy byrokratismu, na potlačování vnitrostranické demokracie, na nízkou úroveň disciplíny a rostoucí pasivitu komunistů, na nedostatečný styk vedoucích orgánů se základními organizacemi, na nedůsledné řešení ekonomických otázek. Zároveň odmítaly očerňování historie a práce strany, maloměšťácký negativismus a protisovětské výpady a revizionismus. Byly otevřenou a ostrou kritikou stranického vedení, ale zároveň i výrazem vůle a odhodlání strany překonat nakupené potíže.
Na říjnovém plénu v roce 1967 se již otevřeně vyjevily rozpory uvnitř ústředního výboru v hodnocení situace i volbě východisek. A. Novotný svým vystoupením na plénu postavil proti sobě velkou většinu členů ÚV a vyhrotil situaci tak, ze změny ve vedení se staly neodkladné. ÚV nastolil, avšak nedořešil základní otázky politiky strany, činnosti ústředního výboru a jeho orgánů.
Na prosincovém zasedání vetší část členů ÚV vystoupila s kritikou metod práce a způsobu řízení A. Novotného a požadovala, aby byl proveden kritický a sebekritický rozbor politiky i práce ústředního výboru, předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ.
Středem diskuse se stala situace ve straně, nezbytnost zásadních opatření proti nedostatkům při plnění usnesení XIII. sjezdu včetně odchodu A. Novotného z funkce prvního tajemníka.
Úpornost, s jakou A. Novotný hájil svou osobní pozici, vedla k tomu, ze se síly a pozornost ústředního výboru soustředily především na vyřešení otázky vedení strany. To mimo jiné vedlo k tomu, ze plénum včas neodhalilo platformu těch členů ÚV, kteří v diskusi při posuzování. situace a dalšího postupu strany vycházeli v podstatě z protistranických, revizionistických pozic (O. Šik, V. Slavík, F. Vodsloň, J. Smrkovský aj.).
Přerušení jednání prosincového pléna bez konkrétních závěrů a jeho odklad na počátek ledna vystupňovalo napětí nejen v ÚV a stranickém aktivu, ale v celé straně a společnosti. Teprve když A. Novotný poznal, ze přes veškeré manévrování a pokusy nemůže získat podporu většiny ÚV, po obšírné, otevřené a často protichůdné šestidenní diskusi přijal po lednovém plénu navrhované řešení a v souladu se stanovami byl uvolněn z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ.
Do funkce prvního tajemníka byl po dlouhých úvahách a rozporných návrzích jednomyslně zvolen A. Dubček. Tato volba byla kompromisním řešením. Mnohým byly sice známy některé jeho nedostatky, avšak jeho výběr byl ovlivněn tehdejšími vztahy ve vedení i snahou vybrat takového kandidáta, při jehož volbě by se dosáhlo jednoty. Návrh na jeho zvolení předložil jménem předsednictva, jménem konzultativní skupiny (kterou plénum vytvořilo ze zástupců krajských organizací, protože předsednictvo se samo nemohlo v této otázce dopracovat k závěrům) i jménem svým A. Novotný. Ústřední výbor doplnil dále předsednictvo o některé nové členy.
Plénum přijalo politickou rezoluci, která se jednoznačně hlásila k závěrům XIII. sjezdu a znovu zdůraznila naši příslušnost k světové socialistické soustavě a pevnou jednotu se Sovětským svazem. Vytyčila nezbytnost prohloubení jednoty strany, odstranění chyb a nedostatků, posílení její vedoucí úlohy a požadavek dodržování leninských norem, upevnění svazku Čechů a Slováků důsledným uplatňováním leninských principů v národnostní politice, řešení otázek národního hospodářství a dalších úkolů v zabezpečení realizace XIII. sjezdu.
Na lednovém plénu se však projevily i vážné protichůdné tendence. Síly vycházející z principu marxismu-leninismu, opírající se o usnesení XIII. sjezdu a hájící nutnost kontinuity vytýčené linie se snažily najít odpověď na aktuální otázky, odstranit nedostatky a chyby minulosti, mobilizovat celou stranu k aktivitě odpovídající nazrálým problémům. Avšak na druhé straně — jak potvrdil další vývoj se již na lednovém plénu formovala pravicově revizionistická skupina, která pod rouškou nápravy chyb usilovala o revizi generální linie strany, rozvrácení ideologických a organizačních principů výstavby strany, rozrušení politické struktury socialistické společnosti ve prospěch maloburžoazní živelnosti a o změnu zahraniční orientace ČSSR.
Před novým vedením strany stála nesmírně závazná úloha a historická odpovědnost před vlastní stranou, lidem i mezinárodním komunistickým hnutím:
- podchytit a přeměnit spontánní souhlas strany a lidu s řešením lednového pléna k rozvinutí široké aktivity za překonání překážek stojících v cestě rozvoje socialismu v ČSSR;
- nepřipustit zneužití úsilí strany o nápravu nedostatků a vést ofenzívní ideologický a politický zápas s oportunistickými, revizionistickými a antisocialistickými názory, tendencemi a silami. Tato zásadní orientace byla o to naléhavější, protože hrozilo, že překonávání vážných nedostatků novotnovského vedení — nebude-li provázeno rozhodným bojem proti revizionismu — povede k narůstání pravicového nebezpečí, které už o sobě dalo znát v některých vystoupeních na lednovém plénu;
- ještě více upevnit naše svazky se socialistickými zeměmi, zejména se Sovětským svazem, aby Československo bylo pevným a spolehlivým článkem světové socialistické soustavy.
Ve svém základním významu byly výsledky lednového pléna výrazem nezbytnosti řešit nazrálou krizi v KSČ a odstranit z činnosti strany, a zejména jejího vedení, to, co bylo překážkou, aby se strana a společnost pozvedly k nové aktivitě, k novému rozmachu. To se týkalo především důsledného uplatňování leninských principů v řízení strany a společnosti a nutnosti včas reagovat na nové jevy ve všech oblastech společenského života, které nastoloval vývoj.
V tomto duchu přijala výsledky lednového pléna naprostá většina strany a našeho lidu.