Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ (prosinec 1970)
PeopleAlexander Dubček, Antonín Novotný, Gustáv Husák, Vasil Biľak, Ludvík Svoboda, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegel, Ota Šik, Zdeněk Mlynář, Alois Indra, Lubomír Štrougal, Josef Pavel, Jiří Hájek, Klement Gottwald, Leonid Brezhnev, János Kádár, Milan Kundera, Karel Kosík, Ludvík Vaculík, Václav Havel, Jan Palach TermsCommunist Party of Czechoslovakia, Husák Normalization, Action Programme (1968), Vysočany Party Congress, Moscow Protocol, Warsaw Pact EventsThe Prague Spring
III
Záměry a cíle kontrarevoluce v Československu byly obdobné jako v Maďarsku v roce 1956, pouze taktický postup byl jiný vzhledem k odlišným podmínkám i době. Protisocialistické síly v naší zemi, jednající v souladu se záměry soudobého imperialismu, se orientovaly především na použití metod politické, ideologické a mocenské destrukce a na postupné uskutečňování kontrarevolučních cílů v delším časovém období, než tomu bylo v Maďarsku. Avšak i u nás počítaly tyto síly s tím, že ve vhodnou chvíli, narazi-li jejich plány na odpor, rozpoutají i fyzický teror proti marxisticko-leninským kádrům i proti občanům oddaným věci socialismu.
Dnes už na základě získaného poznání je možné odpovědět na otázku, jak narůstala hrozba revolučním vymoženostem našeho lidu a proč se nepodařilo zastavit kontrarevoluční spád událostí a obhájit věc socialismu v ČSSR vnitřními silami, ať už cestou politického zápasu, nebo pomocí vlastních mocenských prostředku.
Proces rozvíjení socialistické revoluce má v podmínkách existence světové soustavy socialismu své objektivní zákonitosti a závazná kritéria, jež při respektování národních zvláštností určují charakter socialistické moci a podmiňují soustavný revoluční vývoj společenského pokroku. Narušování těchto zákonitostí vážne poškozuje zájmy socialismu, a dochází-li k jejich celkovému popírání a odmítání, stává se potom takové jednání ve své podstatě protisocialistickým a kontrarevolučním.
Mezi trvalé a neměnné hodnoty socialismu patří:
- vedoucí postavení dělnické třídy a její avantgardy — komunistické strany;
- úloha socialistického státu jako nástroje diktatury proletariátu;
- marxisticko-leninská ideologie a její uplatňování prostřednictvím všech nástrojů masového působení;
- socialistické společenské vlastnictví výrobních prostředku a zásady plánovitého řízení národního hospodářství;
- principy proletářského internacionalismu a jejich důsledné uskutečňování v zahraniční politice, zejména v poměru k SSSR.
Vývoj po lednu 1968 potvrzuje, že pravice vedla cílevědomý útok proti všem základním hodnotám a normám socialismu a že systematicky rozkládala stranu i celý politický socialistický systém. Tento široce založený nápor jí usnadňovala skutečnost, že A. Dubček, který měl zpočátku důvěru ve straně i v zemi, postupně ustupoval z marxisticko-leninských pozic, dostával se do vleku pravicově oportunistických a protisocialistických sil, až se nakonec stal jejich symbolem.
1. Komunistická strana Československa postupně přestala být v roce 1968 řídícím centrem socialistického společenského řádu.
Pod nánosem revizionismu ztrácela charakter marxisticko-leninské strany, což ji znemožňovalo uplatňovat vedoucí úlohu ve společnosti. V důsledku popření zásad demokratického centralismu byla strana postupně zbavována akceschopnosti. Ústřední výbor KSČ jako celek byl vyřazen z rozhodování v klíčových otázkách, které podle stanov strany spadají výhradně do jeho kompetence.
Počínání pravicové a kolísavé části předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ napomáhalo tomu, že naprostá většina krajských a okresních výboru strany i stranické organizace mnoha velkých závodů byly nakonec ovládnuty agresívními pravičáckými skupinami. Pravicoví představitelé předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ i někteří vedoucí oddělení ÚV KSČ se stali mluvčími bloku revizionistických a nacionalistických sil, umrtvovali politickou aktivitu dělnické třídy a paralyzovali její odpor proti narůstajícímu kontrarevolučnímu komplotu v zemi. Vyklizovali pole pro rozkladnou činnost pravicových a antisocialistických sil a přispívali tak k vytvoření atmosféry nátlaku a strachu.
Pravicová část vedení KSČ nejen trpěla, ale i podněcovala generální útoky proti stranickému aparátu, umrtvovala jeho činnost i práci volených orgánů. Stranický aparát byl přitom nahrazován různými komisemi a aktivy, které byly ve skutečnosti nátlakovými skupinami pravicových elementů. O složení těchto komisí a aktivech se nerozhodovalo ve stranických, orgánech. V aparátě i jinde se do popředí drali různí oportunisté a kariéristé, kteří ve snaze získat si přízeň pravičáků pomlouvali a hanobili činnost strany i její slavnou revoluční historii.
Stupeň rozkladu v KSČ dosvědčuje i skutečnost, že z jejích řad byli za aktivní pravicově oportunistickou činnost vyloučeni čtyři tajemníci ÚV KSČ, devět vedoucích tajemníků krajských výboru a 59 vedoucích tajemníků okresních výborů strany. Více než jedna třetina členů ÚV, KV a OV musela bud rezignovat, nebo byla ze strany vyloučena.
Ústřední výbor KSČ jako nejvyšší orgán strany mezi sjezdy i jeho výkonné orgány přestaly plnit úlohu řídícího štábu při rozvíjení socialistické společnosti i při obraně jejích revolučních vymožeností. A. Dubček a jeho stoupenci, kteří si zmonopolizovali rozhodování ve vedení strany, paralyzovali činnost předsednictva i celého ústředního výboru KSČ. Znemožňovali přijetí účinných opatření v době, kdy to ještě bylo možné, a svým postupem vyklízeli nepřátelským a reakčním silám pozici za pozicí. Tím se stupňovala a umocňovala troufalost a útočnost kontrarevoluce, zatímco postupně slábla až prakticky zanikla možnost jejího potlačení vnitřními politickými i mocenskými prostředky.
2. Rovněž rozklad socialistické moci dosáhl značného stupně. Postup A. Dubčeka v čele strany a O. Černíka jako předsedy vlády přispěl ve velké míře k tomu, že byla postupně rozvrácena činnost mocenských orgánů socialistického státu, Bezpečnosti, justice, armády, čehož využívali vnitřní i zahraniční nepřátelé našeho zřízení.
Činnost vlády a její postup určovali kromě O. Černíka i další pravicoví činitelé, kteří oslabovali státní vedení socialistické společnosti, deformovali záměry ekonomické reformy a všemožně uvolňovali prostor pro revizionistické a protisocialistické koncepce ve všech základních oblastech politiky státu. Patřil k nim především O. Šik, který se postupně dostal od svých revizionistických koncepcí v ekonomické oblasti a „teoretických“ návrhů na změnu politického systému až k přímé zradě socialismu a nakonec skončil jako tuctový přisluhovač antikomunistických centrál na Západě.
O. Černík jako předseda vlády ignoroval četné kritické hlasy a doporučení soudruhů z vlády i volených funkcionářů národních výboru. V podstatě umrtvoval iniciativu, jež směřovala k odstranění negativních jevů. Členy vlády, a zejména jejího předsednictva, objektivně neinformoval o skutečné situaci v zemi ani o vážných problémech, jež vyvstávaly v našich vztazích se SSSR a dalšími spojenci, přestože tyto otázky byly neustále na pořadu jednání předsednictva ÚV KSČ. Tak se dostávali do izolace ti místopředsedové vlády a ministři, kteří byli znepokojeni současnou situací a dožadovali se rozhodných opatření.
Postupné ochromování vlastního poslání a činnosti mocenských orgánu prováděla pravice velmi promyšleně, otevřeně i skrytě. Chtěla dosáhnout toho, aby v případě nutnosti nebyly tyto orgány způsobilé rozhodně vystoupit proti kontrarevoluci a obhájit moc dělnické třídy, ale naopak, aby jich v pravou chvíli mohly dokonce zneužít pravicové kruhy usilující o politický zvrat. Současně nastolovala otázku odčinění všech revolučních aktů třídní spravedlnosti po únoru 1948, při čemž drze zneužila fakt, že strana přiznala a kritizovala případy porušení socialistické zákonnosti v padesátých letech.
Postupně se vytvořila taková situace, že poctiví pracovníci státních mocenských orgánů byli politicky odzbrojováni a izolováni, zatímco vyzývavost a troufalost kontrarevolucionářů a vysloveně kriminálních živlů se nesetkávaly s odporem a postihem státní moci. Čestné příslušníky Bezpečnosti dezorientovala už sama skutečnost, že ministr vnitra J. Pavel se nijak netajil svým záměrem zlikvidovat Státní bezpečnost. Veřejně to vyhlásil a v praxi také uskutečňoval. Rovněž neskrýval, že se ztotožňuje s programem revizionistických a antisocialistických sil.
Vedení strany a státu nejenže nevolalo ministra vnitra J. Pavla ke stranické a služební odpovědnosti, ale svou naprostou nečinnosti napomáhalo bezbřehé liberalizaci v bezpečnostních a justičních orgánech, což ve svých důsledcích nevyhnutelně vedlo ke ztrátě politické i právní jistoty občanu československého státu.
Celkový vývoj ve straně i v celé společnosti měl zákonitě negativní dopad i na činnost a politickomorální stav čs. armády. Nové vedení armády se začalo formovat v dubnu 1968 už v ovzduší nejistoty a rostoucích pravicových tlaku, kdy politický rozklad v armádě byl provázen všestranným uvolněním kázně a narušením principu nedílné velitelské pravomoci v míře nemyslitelné v socialistické zemi.
Jedním z politických a ideologických center pravice byla Vojenská politická akademie, z níž vzešlo v létě 1968 dokonce oficiální memorandum s požadavkem, aby byly přehodnoceny zásady vojenské politiky strany a státu schválené XIII. sjezdem KSČ a aby byla upravena československá vojenská doktrína na základě revize našeho vztahu k Varšavské smlouvě.
Na růstu negativních jevů v armádě měl značný podíl gen. V. Prchlík, jenž po lednu 1968 přešel z funkce náčelníka Hlavní politické správy na místo vedoucího oddělení ÚV KSČ pro řízení stranické práce v armádě, Bezpečnosti, v soudech a prokuratuře. V. Prchlík se stal aktivním vykonavatelem oportunistického kursu ve vztahu k armádě, Bezpečnosti, soudům a prokuratuře.
Tehdejší stav v armádě a Bezpečnosti vyžadoval rozhodná opatření k posílení stranického vlivu. Avšak dochází k pravému opaku. Místo kádrového řešení bylo na návrh A. Dubčeka bezpečnostní a branné oddělení ÚV KSČ zrušeno. Nejvyšší stranický orgán tak ztratil důležitý nástroj pro řízení komunistu v armádě a Bezpečnosti.
Tato i mnohá další fakta svědčí o tom, že politická a bojová pohotovost československé armády byla značně narušena. Jak silně byla naše armáda zasažena pravicovým oportunismem, potvrzuje skutečnost, že za protisocialistickou činnost a hrubé porušení vojenských řádů byl značný počet členů útvarových organizaci vyloučen ze strany a mnozí z nich museli odejít z armády.
Také v nejvyšším zákonodárném sboru — Národním shromáždění — se skupina pravicových poslanců v čele s předsedou Národního shromáždění Josefem Smrkovským zmocnila všech rozhodujících pozic. Kolem J. Smrkovského se uměle vytvářel kult tzv. lidového tribuna, který měl mít ve všem rozhodující slovo. J. Smrkovský a jeho pomahači v parlamentě i ve sdělovacích prostředcích potírali promyšlenou demagogií každý alarmující hlas těch poslanců, kteří respektovali Skutečné zájmy strany a lidu a dožadovali se rozhodného postupu proti nepřátelským silám.
J. Smrkovský na jedné straně prosazoval přijetí některých nesprávných zákonných úprav nahrávajících pravici a na druhé straně spolu s F. Krieglem všemožně oddaloval přijetí zákonných opatření namířených proti reakci a kontrarevoluci.
Machinace pravicových sil v oblasti státní moci dokazuje také výběr poslanců do České národní rady v červenci 1966. Při volbách poslanců došlo dokonce k volebním podvodům. Z České národní rady, v jejímž čele stál Č. Císař, si pravice vytvářela další významný nástroj pro dosažení politického zvratu v zemi.
Rozhodující články výkonné i zákonodárné moci v Československu tedy postupně přestaly plnit své třídní poslání v politickém systému socialistického státu. Pravicově oportunistické a protisocialistické síly v nich získaly klíčové postavení a využívaly svých pozic k tomu, aby v zárodku mařily každou snahu zaměřenou na zastavení a odvrácení katastrofického vývoje.
Mocenské orgány Státní bezpečnosti, justice i armády byly ochromeny, nebyly řízeny vedoucími orgány strany a státu, takže nebyly schopny čelit prudkému nástupu kontrarevolučního podzemí ani diverzi vnějších nepřátel. Bojeschopnost i morální a politický stav Čs. lidové armády citelně poklesly, takže oprávněně vznikala otázka, zda je armáda, bez jasných pokynů vedení strany a vlády, způsobilá zajišťovat ochranu našich západních hranic, jež jsou současně hranicí i celé světové socialistické soustavy.
3. V politickém systému Československé socialistické republiky má při budování a obraně socialismu významné místo Národní fronta jako politický svazek pracujících měst a venkova, společenských organizací a zájmových sdružení uznávajících vedoucí úlohu KSČ. Pravicově oportunistické síly se po lednu 1968 soustředily na přeměnu Národní fronty v takové politické seskupení, které by popřelo vedoucí úlohu KSČ v naší společnosti. Hlavním podněcovatelem těchto snah byl předseda ústředního výboru Národní fronty a člen předsednictva ÚV KSČ Fr. Kriegel, který se stal jednou z vůdčích postav nacionalistického, protisovětského a přímo kontrarevolučního proudu.
Obzvláště prudký zápas se sváděl o odbory, které chtěla pravice zbavit jejich třídního obsahu a poslání. Rozbíjení jednoty odborového hnutí bylo výrazem soustředěného útoku pravice proti třídní jednotě pracujících, jenž měl zároveň podlomit i likvidovat vedoucí postavení dělnické třídy v socialistické společnosti. Dělnická třída jako celek se nedala strhnout k protisovětským vystoupením.
Zásadoví odborářští funkcionáři, především poctiví komunisté, byli skandalizováni a odstraňováni z funkcí, aniž se jich orgány strany zastaly. Místo nich prosazovala pravice do funkcí vyznavače tzv. obrodného procesu a nezřídka i deklasované živly, při jejichž výběru byl hlavním kritériem jejich odmítavý vztah k vedoucí úloze strany, k marxisticko-leninskému pojetí socialistické výstavby a ke spojenectví se Sovětským svazem.
Pod heslem „nové odborové politiky“ byl zpracován a široce publikován Návrh programu činnosti ROH, který měl vysloveně oportunistický a revizionistický charakter. Popíraly se v něm leninské principy organizátorské i výchovné činnosti odboru za socialismu i jejich spoluodpovědnost za rozvoj socialistické ekonomiky. Ve značném počtu závodů se při volbách odborových orgánů prosadila teze „odbory bez komunistu“. Nechyběly ani případy, kdy docházelo k zakládání různých tzv. organizací pracujících mimo rámec ROH, jako například federace lokomotivních čet, jejichž zřízení bylo v rukou vyloženě kontrarevolučních živlů.
Podobný proces jako v odborech probíhal s dílčími odlišnostmi i v ostatních společenských organizacích sdružených v Národní frontě. Velké škody napáchala pravice především na naší mládeži. Pod pláštíkem kritiky nedostatků došlo k rozbití Československého svazu mládeže jako jednotné organizace působící na politickoideovou výchovu mládeže v duchu marxismu-leninismu. V důsledku nerozhodného postupu předsednictva ÚV KSČ byly mládežnické organizace vydány napospas pravicovým a kontrarevolučním silám.
Do politického života v té době také vstoupily nové politické organizace s otevřeným protisocialistickým programem, jako K 231 a KAN. které byly přímo napojeny na západní antikomunistická centra. Bylo to jen další svědectví, že destrukční proces v našem politickém systému už nabyl vyhraněných kontrarevolučních rysů. Obě tyto reakční organizace nepokrytě vyhlásily, že jejich nejbližším cílem je odplata za únor 1948, a neskrývaly se ani tím, že chtějí nastolit buržoazně demokratické zřízení a tvrdě se vypořádat s komunisty i se všemi poctivými budovateli socialismu. Vedení strany a vlády ani proti takovýmto vysloveně protisocialistickým a kontrarevolučním seskupením nezakročilo.
V Čs. straně socialistické a Čs. straně lidové získávaly stále vetší vliv síly, jež jim chtěly vrátit starou protikomunistickou úlohu, jakou obě tyto strany hrály před únorem 1948. Těmto cílům byl podřízen masový nábor nových členů i přijetí nových programů. Širokou činnost také rozvíjelo Dílo koncilové obnovy, které ve službách bojového politického klerikalismu získávalo dosti velkou masovou základnu, zejména na Slovensku.
S programem otevřené revize února 1948 a nového rozštěpení politické jednoty dělnické třídy vystoupila i sociální demokracie, která se přihlásila k antikomunistické linii Socialistické internacionály.
Četná fakta prokazují, že v roce 1968 se u nás vytvořila široká protikomunistická koalice a vznikala nová struktura politického systému, která fakticky obnovovala stav před únorem 1948 a v níž se dokonce projevovaly i výrazné prvky z předmnichovské buržoazní republiky. Zatímco Komunistická strana Československa byla pravicovými oportunisty rozkládána, její činnost paralyzována a její akceschopnost ochromena, maloburžoazní kontrarevoluce si vytvářela stále vetší zálohy, které podle potřeby nasazovala do politického zápasu. Pravicová část vedení KSČ vydávala tento protisocialistický pohyb za pozitivní politickou angažovanost našich občanů. Přitom všechny ty, kdož proti těmto nebezpečným jevům vystupovali, označovala pravice za sektářské a konzervativní odpůrce „socialistické obrody“. Ve skutečnosti pravicově oportunističtí činitelé odkryli prostor pro vysloveně reakční a kontrarevoluční živly, které se draly do popředí a neskrývaly se se záměrem, že odstraní od moci A. Dubčeka, O. Černíka a další, jakmile nebudou už potřebovat jejich ochrany a záštity.
4. při prosazování svých cílů kladla pravice a antisocialistické síly mimořádný důraz také na likvidaci vedoucí úlohy strany v ekonomice, na rozrušení principu centrálního plánovitého řízení národního hospodářství a na prosazování revizionistického pojetí ekonomické reformy. Československá ekonomika měla být postupně oddělována od socialistického společenství a co nejvíce připoutávána k ekonomice kapitalistického Západu.
Pravicově oportunistická praxe i výklad ekonomické reformy směřovaly ke zrušení všech centrálních řídících hospodářských orgánů, k úplnému popření úlohy plánu, k oddělení ekonomického řízení od politického rozhodování a k postupné likvidaci všelidového vlastnictví. V podstatě šlo o to, aby byly socialistický stát, strana i odbory zcela vyřazeny z tvorby a provádění ekonomické politiky a aby se rozpoutala tržní živelnost se všemi negativními důsledky pro společenské i hmotné postavení pracujících. Pod záminkou, že je třeba vyjít vstříc spotřebiteli, prosazovala pravice soukromé podnikání, aby maloburžoazní živel měl i vlastní ekonomickou základnu pro rozleptávání socialismu. Kontrarevoluční záměry v oblasti národního hospodářství dnes už otevřeně přiznává i O. Šik a jeho přátelé na Západě.
V teorii i praxi se tak postupně připravovala a etapovitě uskutečňovala přeměna socialistické ekonomiky v systém, který by zbavil dělnickou třídu a všechny pracující nejen všech revolučních vymožeností, ale i základní politické a ekonomické jistoty. Pravice počítala s tím, že postupné zhoršování ekonomické situace vyvolá živelnou nespokojenost pracujících, kterou pak využije v boji proti socialistické moci.
5. Závažné problémy a krizové jevy v ideologické oblasti, které vznikaly a narůstaly v naší společnosti již delší dobu, vyústily po lednu 1968 v překrucování, v popírání a posléze i v příkré odmítání základních principů marxisticko-leninského světového názoru ve filozofii, v sociologii, v historii, v ekonomii, v oblasti státu, práva a výstavby strany i v kultuře a umění, kde všude docházelo k přímé kapitulaci před buržoazní ideologií. Ideologický zápas přerostl v přímý boj o moc, do něhož pravice v plné míře zapojila sdělovací prostředky.
Vinou kapitulantského postoje pravicové části Dubčekova vedení se pravicové síly plně zmocnily rozhlasu, televize, zpravodajského filmu i většiny tisku a přeměnily je v hlavní nátlakový a mocenský nástroj k prosazení svých cílů. Celkové obsahové zaměření sdělovacích prostředku v podstatě splynulo s ideologickou diverzí imperialistického Západu.
Agresívní skupiny tzv. progresivistů umlčovaly a terorizovaly poctivé redaktory a novináře, kteří chtěli pravdivě a objektivně hodnotit situaci v naší zemi. Každého, kdo obhajoval principy marxismu-leninismu, proletářského internacionalismu, spojenectví s SSSR i naši příslušnost k světovému socialistickému společenství, každého, kdo vyjadřoval nesouhlas nebo se postavil na odpor vzdouvající se vlně antisocialistické a protisovětské hysterie, všemožně zastrašovaly a dožadovaly se jeho vyřazení z národního společenství.
Československé události potvrzují, že v ideologické oblasti nemůže v žádném případě docházet k ústupu před buržoazní ideologií, s níž nemůže být kompromisu. Potvrzují, že strana nesmí podléhat prakticismu, oslabit ideologickou práci, snížit ji na pouhou propagandu politiky, na abstraktní vysvětlování marxisticko-leninských pouček. Ideologická práce strany vždy byla, je a musí být nedílnou součástí politického boje strany a dělnické třídy. Každé zanedbání, oslabení masově politické a ideologické práce strany, Každé rozrušení jejich teoretických, třídních a internacionálních základu využívá ideový protivník. Zákonitě to pak vede zprvu k pokusům o „vylepšení“ či „zdokonalování“ socialismu, k nahrazování internacionalismu nacionalismem, přechází k pěstování ideálu maloburžoazního spotřebitelského socialismu, k vytváření falešných mýtů o socialistické skutečnosti, až nakonec ústí v odmítání a popírání socialismu vůbec. Komunistická strana a socialistický stát musí ovládat všechny nástroje k prosazení svých politických, třídních a ideových cílů. Sdělovací prostředky, tisk, rozhlas, televize, film, jsou nesmírně důležitým nástrojem moci a masové politické výchovy, který se nikdy nesmí vymknout řízení a kontrole marxisticko-leninské strany a socialistického státu, nemá-li se věc socialismu dostat do vážného nebezpečí.
6. Po celou dobu existence Československé republiky vedla dělnická třída a pracující v čele s Komunistickou stranou Československa boj o základní zahraničně politickou orientaci státu, jež by zajišťovala jeho samostatnost, suverenitu a svobodný rozvoj. Československo-sovětská smlouva o spojenectví, přátelství a poválečné spolupráci z 12. prosince 1943 byla vyjádřením vůle lidu, který se na tragických zkušenostech z let 1938 a 1939 a v průběhu národně osvobozeneckého boje přesvědčil, že životní zájmy našich národů, vnitřní i mezinárodní jistota československého státu jsou neoddělitelné od nerozborného internacionálního bratrství se Sovětským svazem. Tuto neochvějnou vůli lidu zakotvil Košický vládní program a definitivně ji utvrdil Vítězný únor 1948. V Ústavě ČSSR, ve všech usneseních sjezdu KSČ, ve stanovách strany i v programových prohlášeních Čs. vlád po únoru 1948 je jasně a jednoznačně řečeno, že naše přátelství a spojenectví se SSSR, s nímž náš váží společné třídní zájmy, je hlavní záštitou samé existence českého a slovenského národa a nejvyšší zárukou naší úspěšné socialistické cesty.
Avšak tuto základní pravdu začala pravice po lednu 1968 uvádět stále více v pochybnost, až nakonec přešla otevřeně na protisovětské pozice a vědomě narušovala naše internacionální závazky vyplývající z členství ČSSR ve Varšavské smlouvě. Pod heslem tzv. vlastní tváře Čs. zahraniční politiky se krok za krokem prosazoval kurs na roztržku s našimi socialistickými spojenci a bratrskými stranami. Taková zhoubná linie se uskutečňovala v době, kdy se naše země stala předmětem hlavního zájmu imperialismu, který chtěl využít našeho vnitropolitického vývoje k zasazení úderu věci socialismu nejen v naši vlasti, ale prostřednictvím Československa i životním zájmu celého socialistického společenství. Antisovětská orientace pravicových sil v KSČ se stala rovněž součástí mezinárodního revizionistického proudu, pro nějž byl takzvaný československý experiment posilňující injekcí a novým argumentem pro požadavek revize základních principů marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu v komunistickém hnutí.
Zahraničně politická koncepce pravice, která byla důsledkem kontrarevolučního vývoje v ČSSR. vedla ve svých důsledcích nejenom k ohrožení vnitřní stability a bezpečnosti státu i jeho suverenity a mírových podmínek pokojné práce lidu, ale i k obnažení západních hranic tábora socialismu, jehož mělo být Československo pevnou výspou na rozhraní socialistické a kapitalistické soustavy v Evropě. Obrana a zachování socialismu v naší zemi se tudíž netýkaly pouze bezprostředních zájmů Komunistické strany Československa a našeho pracujícího lidu, ale nutně se staly společnou záležitostí socialistických států, bratrských stran těchto zemí i celého komunistického hnutí.
Tato obecná charakteristika krizového vývoje ve straně a společnosti v ČSSR potvrzuje, že rozvratný proces, rozpoutaný pravicovými a protisocialistickými silami zachvátil všechny oblasti veřejného a politického života — ekonomiku. ideologii i zahraniční politiku. V srpnu 1968 vznikla v Československu vyhrocená kontrarevoluční situace a naše země se dostala na pokraj občanské války. Na porad dne vyvstala se vší ostrostí otázka „kdo s koho“. Buď kontrarevoluce, opírající se o podporu mezinárodní reakce, dovrší své zhoubné dílo, nebo se socialistickým silám podaří kontrarevoluci odrazit a uhájit věc socialismu.
Komunisté i nekomunisté, kteří si uvědomovali smrtelné nebezpečí hrozící našemu socialistickému zřízení, požadovali na vedení strany a státu, aby rozhodně čelilo kontrarevolučním silám a postavilo se na obranu vymožeností socialismu. Tyto naléhavé výzvy byly obsaženy v četných rezolucích a dopisech adresovaných ústřednímu výboru Komunistické strany Československa, zůstaly však bez odpovědi. V době, kdy kontrarevoluční síly v Praze a jiných místech přecházely do otevřeného útoku ve snaze chopit se moci, pravicoví představitelé ve vedení strany ujišťovali veřejnost, že je „všechno v pořádku“ a že „proces obrody a demokratizace se úspěšně rozvíjí“.
Tisíce komunistů, jednotliví občané a celé kolektivy pracujících, představitelé všech vrstev obyvatelstva a různých organizací včetně členů ústředního výboru Komunistické strany Československa a ústředního výboru Komunistické strany Slovenska i členů vlády ČSSR a poslanců Národního shromáždění a Slovenské národní rady, vědomi si své třídní, národní a internacionální odpovědnosti za osud socialismu v Československu, hledali usilovně východisko z těžké, kritické situace. Jelikož pravicová část vedení strany nechtěla přijmout žádná opatření, která by vedla ke zmaření kontrarevolučního převratu a k odvrácení občanské války, začali se obracet na vedení bratrských stran i na vlády našich spojenců s prosbou, aby v této historicky závažné chvíli poskytly československému lidu internacionální pomoc při obraně socialismu. Jednali tak v hluboké víře, že jejich třídní bratři nenechají Československo napospas kontrarevoluci, jež hrozila krveprolitím, a že zabrání tomu, aby naše země byla vyrvána ze socialistického společenství.
Objektivní posouzeni a objasnění příčin a souvislostí hluboké krize, v níž se octla KSČ a celá naše společnost v roce 1968, nezvratně dokazují, že vnitřní síly, paralyzované politikou pravicových představitelů ve vedení strany, nebyly s to se zmobilizovat a zastavit frontální nástup kontrarevoluce. Za takováto situace bylo nutno rozhodnout, zdali se má čekat, až kontrarevoluce vyvolá bratrovražedný boj, kdy budou hynout tisíce lidí, a teprve potom poskytnout internacionální pomoc, nebo přijít včas a předejít krvavé tragédii i za cenu počátečního nepochopení doma i za hranicemi. Vstup spojeneckých vojsk do Československa 21. srpna 1968 předešel takovému krveprolití, a byl tedy potřebným a jedině správným řešením.
Důkladné prozkoumáni faktů o poměrech v naší straně i v celé zemi před srpnem 1968 i v pozdějším období potvrzuje, že každé jiné řešení, které by neobsahovalo vnější bezprostřední pomoc SSSR a dalších našich spojenců, nemohlo mít v podmínkách, kdy činnost strany byla ochromena a československá státní zřízení se dostávalo na pokraj rozpadu, žádnou naději na úspěch, neboť by nevedlo k záchraně socialismu v ČSSR.
Vstup spojeneckých vojsk pěti socialistických zemí do Československa byl aktem internacionální solidarity, který odpovídal jak společným zájmům československých pracujících, tak mezinárodní dělnické třídy, socialistického společenství a třídním zájmům světového komunistického hnutí. Touto internacionální akcí byly zachráněny životy tisíců lidí, zabezpečeny vnitřní i vnější podmínky pro jejich mírovou a pokojnou práci, upevněny západní hranice socialistického tábora a zmařeny naděje imperialistických kruhů na revizi výsledků druhé světové války.
Ústřední výbor KSČ odmítá abstraktní pojetí suverenity socialistického státu, jaké šíří v zájmu oklamání mas buržoazní propaganda, a stojí na pozicích, které i v otázce suverenity odpovídají třídní a internacionální podstatě socialistického státu. Proto vstup spojeneckých vojsk do ČSSR považuje za bratrskou internacionální pomoc československému lidu.
Srpnová internacionální akce na záchranu socialismu v ČSSR vytvořila pevné zázemí pro československé komunisty, kteří díky této pomoci mohli plně rozvinout vlastní politický zápas proti kontrarevolučním, protisocialistickým a pravicově oportunistickým silám a překonat politickými prostředky kontrarevoluční hrozbu věci socialismu v ČSSR.
Pravdivé poznání celého pozadí skutečné situace v roce 1968 i všech motivů vstupu spojeneckých vojsk do ČSSR ukazuje v pravém světle všechny lži, pomluvy a vědomé překrucování skutečnosti, konstruované a šířené naší vnitřní reakcí, pravicovými oportunisty i zahraniční buržoazní propagandou o srpnových událostech. Hluboké a správné pochopení pravého smyslu těchto událostí je zároveň rozhodujícím předpokladem k vytvoření zdravého politického ovzduší v naší zemi, k upevnění ideové a Akční jednoty KSČ na marxisticko-leninském a internacionalistickém základě.
Po vstupu spojeneckých vojsk A. Dubček, O. Černík, J. Smrkovský, Fr. Kriegel, J. Špaček, Z. Mlynář, Š. Sádovský, Č. Císař, V. Slavík prohloubili svou zpronevěru na zájmech strany, Čs. lidu i mezinárodního komunistického hnutí a učinili další hazardérský krok. V noci z 20. na 21. srpen 1968 prosadili přes zásadní odpor a nesouhlas marxisticko-leninské části ve vedení strany netřídní, protiinternacionalistické prohlášení předsednictva ÚV KSČ, jehož zveřejnění mělo katastrofální důsledky.
Po tomto věrolomném aktu A. Dubček rozpustil zasedání předsednictva ÚV KSČ. S jeho vědomím a za zády ÚV KSČ byl svolán předsednictvem a částí městského výboru KSČ v Praze, které byly známou baštou pravice, nelegální mimořádný sjezd KSČ, na němž se chtěli pravicoví oportunisté zmocnit úplně vedení strany, a především vyhlásit všestranný boj proti Sovětskému svazu a zmobilizovat proti němu nejen všechny domácí, ale i zahraniční protisovětské a antikomunistické síly.